Není umění naučit se mluvit, ale naučit se mlčet...Janixka]
~ ~ ~ BLOG DVOU KAMARÁDEK TERLESS & JANIXKY ~ ~ ~
VĚTŠINA FOTOGRAFIÍ A OBRÁZKŮ V BLOGU JE NAŠE TVORBA! ©
PROSÍME, NEKOPÍRUJTE. DĚKUJEME. SP-GIRLS

Tierra Steampunk

Medailon, část 2.

9. october 2014 at 20:15 | Janixka
Najednou se i s mým pláštěm vyšvihl na nohy a stále mě nepřestával pozorovat. V koutku duše mě jeho pohled děsil, ale na venek jsem nemohla dát nic znát, protože by toho hned využil proti mně, na to jsem ho znala až příliš dobře.
"Alex?" Vyslovil to jméno s takovou ironií, že se mi hned vyhrnuly na jazyk všechny možné nadávky, které jsem mu už tak dlouho dlužila. Hned jsem se ale ovládla, protože teď nebyl čas rovnat si účty. Potřebovala jsem ho k něčemu jinému. Musel mi pomoct dostat Seba z vězení. A on mi pomůže velmi rád, jenom o tom ještě neví.
"Už dlouho jsem tě neviděl. Naposledy jsi mě chtěla zabít." Jeho hlas stále zaváněl ironií, ale dalo se z něho vyčíst i něco jiného, co hrálo v můj prospěch.
"Jistě, pamatuji si ten den. Bylo to v červenci, jela jsem na projížďku na koni a ty jsi mě sledoval, protože jsem jak se zdálo, měla jsem něco, co ty jsi chtěl. Ujíždět na koni nebylo zas tak jednoduché, jak se z dálky mohlo zdát. Pár kroků navíc a mohla jsem skončit v roklině a ty bys býval ani nehnul prstem. Nepřijde mi to správné vzhledem k tomu, že spory jste měli s mým otcem mezi sebou a neměli jste mě do toho vůbec tahat."
"To ale stejně nic nemění na tom, že podle tvého otce jsi ten medailon měla ty a jak vidím, stále ho máš." Podíval se jí na krk a Alex si instinktivně chtěla zakrýt medailon pláštěm, potom si ale uvědomila, že ho má stále on. Bez větších potíží seskočila ze skály a šla si rovnou pro svůj plášť. Chtěla to tu ukončit, než se tu někdo objeví, měla totiž hodně nepřátel a ani jednoho by tu rozhodně nechtěla potkat.
"Vrať mi to a kliď se mi z cesty." Vytrhla mu plášť z ruky, oblékla si ho a vydala se na cestu. Věděla, že půjde za ní, ten medailon chtěl víc než cokoliv jiného na světě.

Medailon, část 1.

9. october 2014 at 20:14 | Janixka
Z oblaku kouře se vynořila postava ve vysokých kanadách, zahalená v plášti z kůže. Přibližovala se a její rysy se stále zaostřovaly.

"To není možné!" vydechl a od úst se mu rozvlnil obláček páry.

"Není možné, aby to přežil!" vykřikl a jeho hlas se od plechových stěn odrazil s takovou silou, až se sám lekl a nepatrně nadskočil. Ohlédl se kolem sebe, jestli nikde nikdo není a vrhnul se kupředu s tasenou zbraní. Postava na okamžik zaváhala, ale vzápětí se její plášť rozvlnil a odhalil dvě bronzové zbraně. Netrvalo to ani minutu a než stačil mrknout, zařezávaly se mu oba kolty do spánků. Instinktivně se napřáhl, aby se převalil na bok a mohl vstát. Jeho snažení však zmařila náhlá tupá rána do zátylku.

Coo?

9. december 2012 at 16:35 | Janixka
Je tu ticho. Probouzím se do tmavého pokoje. Pomalu otevírám oči a pozoruji šedé stěny a díry v podlaze zakryté levným kobercem z obchoďáku, který se leskne vlivem světla dopadajícího ze zpola zavřeného okna na jeho okraj. Matně rozpoznávám kresby na stěnách a postavy sklánějící se nad mojí postelí. Snažím se vstát, ale nemohu se pohnout, jenom malá vzpomínka by stačila, abych si alespoň z části uvědomila, co se vlastně stalo. Moje ospalé oči stále nechtějí poslouchat. Strašně mě bolí hlava a pravá ruka. Snažím se jí zvednout, nebo pohnout prsty, ale nic necítím. Hlasy se zdají přicházet z velké dálky, jsou blíž a blíž. Už začínám cítit zbytek těla kromě pravé ruky. Ten děsivý pocit se rozléhal do všech částí mého těla, až jsem s sebou zuřivě cukla a všichni se na mě se starostí v očích podívali. Já už jsem se na ně taky mohla podívat, ale nejdříve jsem zkontrolovala svoje tělo kousek po kousku, jestli jsem celá, ale když jsem došla k pravé ruce, vyděšeně vykřikla, až se to rozlehlo po celém pokoji. Místo ruky se na paži viklala divná černá věc, která byla podobná mé ruce, ale zároveň tak cizí.
Nemohla jsem od té věci odtrhnout zrak - "to že je moje ruka?" Všichni dokola mi to tvrdili, že prý už se nedalo nic dělat, a tak mi museli ruku odoperovat a místo ní mi na nervy namotali něco jako elektrický obvod. Nevím přesně, co to bylo, při hodinách fyziky jsem vždycky usínala už po pěti minutách....

Život je občas na dvě věci...

27. october 2012 at 22:38 | Janixka
Je až neuvěřitelné, jak může být lidská rasa zlomyslná! Když jsem se poprvé ocitla na Tierra Steampunk nikomu moje přítomnost nevadila. Naopak jsem se tam cítila, jako bych tam odjakživa patřila. Tamějším vůbec nevadilo, jak jsem vypadala, ani že moje ruka visela jenom na vlásku. Prostě se o mě postarali, jak měli a nedělali rozdíly mezi mnou a jimi. Po návratu jsem ale zjistila, že něco je špatně. Nevím, jestli lidé nebrali moji nově upravenou ruku, styl oblékání nebo vůbec styl celého mého života, který prostě neseděl do toho jejich formálního života.

Tierra Steampunk

26. june 2012 at 10:10 | Janixka
Vždycky jsem si myslela, že naše planetka není ve vesmíru sama, ale nikdy jsem netušila že v naší planetce se skrývá tolik tajemství a už vůbec ne, že zrovná já budu u toho až se rozluští...
 
 

Advertisement